Upíři

Astrální upíři

První hypotéza praví, že to, co vystupuje z hrobu, není fyzické tělo upíra, ale tělo astrální. Tento pojem je možná někomu neznámý, a tak ho trochu osvětlím.

Dle určitých teorií člověk sestává nejen z fyzického těla a duše, ale existuje i jakýsi prostředník mezi nimi, a tím je právě astrální tělo. Astrální tělo je přesným, ale nehmotným obrazem těla fyzického. Z fyzického těla má tedy podobu, ale konzistencí je nehmotné, jako duše. Za života člověka prostupuje jeho hmotné tělo a je s ním těsně spojeno. Občas - i když velmi zřídka - dochází k případům, že astrální tělo z hmotného těla vystoupí a volně putuje po libovolných místech. S hmotným tělem, které upadne do stavu jakési strnulosti a v bezvědomí zůstává na jednom místě, je však stále spojeno jakousi tenkou nití, která znamená život. Astrální tělo obsahuje lidské vášně, ale hlavně životní energii, jakousi nervovou sílu, která hmotné tělo oživuje a je mu předávána prostřednictvím krve. Po smrti se astrální tělo i s duší odpojuje od mrtvoly a může ještě po určitou dobu přetrvávat samostatně, i když se už hmotné tělo zcela rozložilo. Čím více člověk za svého života podléhal pudům a vášním, tím pomaleji se astrální tělo rozkládá, přetrvává v astrálu a zadržuje tam i duši na její cestě do světa vyššího. Chce-li si čaroděj nebo mág, ovládající okultní praktiky, zachovat i po smrti svou kompletní osobnost, musí udržet astrální tělo ve spojení s tělem fyzickým (třeba i na dálku), čímž zamezí rozkladu fyzického těla. Takto nějak by se tedy dalo definovat astrální tělo.

Teorie, která zastává myšlenku astrální konzistence těla upíra, tedy říká, že upír dokázal zamezit rozkladu pohřbeného fyzického těla, a proto mohlo jeho astrální tělo vystupovat z hrobu a bloudit po okolí. Jeho fyzické tělo fakticky nežilo, pouze vegetovalo. V rakvi neležel člověk s tlukoucím srdcem a teplou krví, nýbrž jakýsi zoofyt, ve kterém bezvědomě kolovala krev jako chladná rostlinná šťáva pomalu stoupající vénami k srdci a pak opět zvolna klesající. Arterie upíra se prý podobají cévám rostlin, vedoucím ke kořenům. Nasávají vlhkost z prostředí hrobu a nasycují jí tělo, které pak vyměšuje různé sekrety. Otylost upírů se podobá bujnému vzrůstu rostlin náhodou vyrostlých v hlubinách dolů, které jsou vybledlé, ale přitom široké, tučné a dužnaté. De fakto astrální tělo přebírá dřívější úkol fyzického těla - živit se za účelem zachování života. V souvislosti s touto teorií se nabízí otázka, co vlastně takový upír lidem vysával - krev či pouze energii? Vzhledem k tomu, že astrální tělo je nehmotné, tak odpověď musí znít, že energii. Zabrousíme nyní do oblasti psychotroniky, kde nalezneme ekvivalent upířího jednání:

V moderní psychotronice se běžně hovoří o jevu zvaném energetické upírství. Každý člověk má svou životní energii, která mu dodává síly. Každý má také schopnost dodávat či odnímat energii jiným. Většinou se tak děje nevědomky, a tak se stává, že někteří lidé mimovolně svou energii rozdávají a jiní ji zase "kradou". Tito lidé si pak zaslouží označení "energetičtí upíři". Takovíto lidé odnímají energii druhým a přivlastňují si ji. Osobám, které jsou těmito energetickými upíry trvale vampyrizovány, pak vlastně nezbyde nic jiného, než se také stát upíry, aby si mohli chybějící a k životu potřebnou energii doplnit. Zde se tedy dění naprosto shoduje s lidovou pověstí - kdo je vysáván upírem, za čas se jím sám stane. Faktem je, že někteří lidé naopak ovládli schopnost dodávat energii druhým a stali se z nich tak lidoví léčitelé.

Vraťme se ale k upírství jako takovému. Hypotéza o astrálních upírech má dvě větve: jedna hovoří o čistě energetickém upírství, které páchá astrální tělo, které je viditelné jen ve výjimečných případech. Někteří zastánci této teorie však nevylučují, že upíři možná dokáží své astrální tělo zhmotnit, a pak by bylo docela možné, že lidem sají doopravdy krev. To je tedy druhá "větev" teorie o astrálních upírech. Materializace je v okultismu pojem celkem běžný. Byly popsány případy, kdy se na seancích, na kterých působila obzvláště silná média, začala před zraky zúčastněných vytvářet lidská postava, která byla někdy i zcela hmatatelná. Známý anglický fyzik prof.Wiliams Crokes se rozhodl jev materializace zkoumat a došel k velice zajímavým závěrům. Tři roky prováděl pokusy s patnáctiletou dívkou Florencií Cookovou, která měla silné mediální schopnosti. Při pokusech vždy upadla do hlubokého transu a vedle ní se zhmotnila zdánlivě zcela živá a skutečná postava. Florencie musela být při pokusech chráněna před světlem, protože - jak Crookes zjistil - denní světlo působilo na materializovanou postavu rozkladně. Pokusy proto zpočátku prováděl při světle petrolejové lampy, která na materializaci působila nejméně rušivě, později však zjistil, že nejdokonalejší je světlo fosforeskující. Sestrojil si tedy speciální fosforovou lampu, při které mohl velice dobře materializační jevy pozorovat. Crookesův spolupracovník, elektrotechnik ing.Varley, se jednou dotkl ruky zmaterializované postavy, a shledal ji velice chladnou a vlhkou narozdíl od teplé a suché ruky média. Po ukončení materializace si postava stoupla ke zdi, rozpažila ruce a v této poloze se rozplynula jako pára. Někdy však byla dematerializace náhlá a postava zmizela okamžitě. To bylo obyčejně tenkrát, kdy médiu hrozilo nebezpečí náhlého probuzení z hlubokého transu. Všechno nasvědčovalo tomu, že postava čerpá energii pro svou materializaci z těla média. Pokud nestačila, čerpala ji z těl ostatních přítomných, aniž by o tom věděli. Svědčila o tom jistá oslabenost a únava, která se po ukončení seance některých účastníků zmocnila. Energie pro materializaci se dá ale také získat z dýmu určitých kuřidel nebo z krve.

Takže tedy podle názoru některých spiritistů není upír, vycházející z hrobu a sající krev, nic jiného, než zhmotnělé astrální tělo zemřelého. Je v tak úzkém spojení s mrtvolou, že ji může postupným odhmotněním a opětovným zhmotněním dodávat krev, aby ji uchovalo před hnilobou. V hrobech upírů bývají malé otvory podobné myším děrám, kterými by astrální tělo v podobě ektoplazmy mohlo z hrobu unikat, aby se vně hrobu materializovalo, čímž by získalo lidskou podobu. Pokud by se upír zhmotnil jen částečně, vysvětlovalo by to, jaktože pro něj nejsou překážkou zavřené dveře, proč nevrhá stín ani se neodráží v zrcadle. Hypotéza operující s materializací dokonce vysvětluje i další aspekt legend o upírech - totiž to, že upír vychází z hrobu jen v noci, protože denní světlo by ho zahubilo. Jak bylo výše řečeno, denní světlo má na materializované tělo rozkladný vliv.

Hypotézy
Zaživa pohřbení

Doktor Hubert Mayo je vědec, který na astrální těla nevěří, a proto se jev upírství snaží vyložit racionálnějším způsobem. Podle něj nejsou upíři nic jiného, než zaživa pohřbení mrtví. Dříve, když byla ještě medicína v plenkách, se stávalo velmi často, že lékař konstatoval smrt, ale dotyčná osoba přitom mrtva nebyla. Existují totiž různé stavy strnulosti, které ani dnešní zkušený lékař tak snadno nerozpozná od skutečné smrti. Indičtí jogíni se dokonce do takovéhoto stavu dokáží dostat záměrně. Ale vraťme se k teorii Dr.Maye. Ten se totiž domnívá, že zaživa pohřbení, kteří v hrobě či hrobce procitli a uvědomili si svou neradostnou situaci, v zoufalé snaze se zachránit intenzivně mysleli na své příbuzné a tím u nich vyvolali halucinace, kdy si příbuzní mysleli, že vidí přízrak zemřelého. Hloubku a zoufalost takto postiženého člověka velice sugetivně vystihl E.A.Poe:

Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké plsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost červů - to vše a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dozvěděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedozví, že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího.

Tento úryvek myslím dostatečně vystihuje, jak se cítí člověk, který se do takovéto situace dostane. Není tedy vůbec nemyslitelné, že člověk, který se probere v hrobě, soustředí neskutečně své myšlenky, které mohou být tak silné, že u žijících osob vyvolají telepatii či halucinace. V případě, že by tato hypotéza byla správná, znamenalo by to otřesnou věc - exhumované nezetlelé mrtvoly hýbající očima nebyli žádní upíři, ale ochromení, zaživa pohřbení nebožáci, kteří nebyli schopni říci, co se s nimi stalo. A místo očekávané záchrany je čekalo probodení dřevěným kůlem...

Vládce teroru
Drákula

Určitě mezi vámi není nikdo, kdo by neznal příběh o hraběti Drakulovi, královi upírů. Možná ale už ne všichni víte, že celý příběh není jen holý výmysl, že se v něm skrývají i zrnka pravdy. Nejen, že existuje Transylvánie (jinak také Valašsko) i vesnice Bystrice, kam je děj románu situován, existoval i hrabě Drakula. Povězme si tedy něco o něm, abychom lépe pochopili, proč si ho Bram Stoker vybral jako hrdinu svého hororového románu.

Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul" - odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III. nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu. Mladý Vlad strávil mnoho let pod tureckým "dohledem" a často se setkával s ukrutnostmi typu napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn. O Drakulovi se hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec, jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Ve své zemi nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem - za sebemenší přestupek byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem. Jen jednou udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a definitivně vyřešit otázku příživnictví a žebroty. Učinil to způsobem vskutku originálním: sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a pak zapálit i s hosty.

Zdá se, že Drakula byl skutečně sadistický psychopat. Pro svou zálibu napichovat lidi na kůl si vysloužil přezdívku "Tepes" čili Napichovač, pod kterou je znám i v současnosti. Ačkoli tedy skutečný Drakula byl bytost krvelačná, s upírstvím zřejmě neměl nic společného. Přesto se po jeho smrti rozšířily legendy, že z Drakuly se stal upír. Historikové tvrdili, že Drakula je pohřben v hrobce v klášteře na ostrově Snagov uprostřed stejnojmenného jezera, čtyřicet kilometrů od Bukurešti. Oficiální otevření hrobky v roce 1931 však přililo olej do ohýnku lidových legend - hrobka byla totiž prázdná. Našly se v ní jen zvířecí kosti a staré rumunské nádoby. Otázka, kde se tedy nalézají ostatky Drakuly, je dodnes nezodpovězena. Rumunští historici jsou však stále přesvědčeni, že ve snagovském klášteře - podle jedné teorie je totiž Drakula skutečně v hrobě před oltářem, jenže hlouběji, než se kopalo při průzkumu v roce 1931. Horní hrob se zvířecími kostmi měl prý jen odvrátit pozornost a odradit vykradače hrobů od toho skutečného, který je pod ním. Tento způsob utajení hrobek užívali i staří Egypťané. Další možnost je, že Drakulovi patří ostatky, které byly nalezeny v nepoznamenaném hrobě poblíž dveří kaple. Kromě lidských kostí tam totiž byly nalezeny i útržky červené hedvábné látky a šperky s Drakulovým znakem. Tyto nálezy byly dopraveny do bukurešťského Historického muzea, odkud však záhadným způsobem zmizely. Dodnes nebylo vysvětleno, kam se vše podělo.

Vampíři
Neustálý strach

Ačkoli by se mohlo zdát, že mýtus upírství nemohl do dnešních dnů přežít, opak je pravdou. Obzvláště v zemi hraběte Drakuly - rumunské Transylvánii - je mezi některými vesničany strach z upírů zakořeněn a ještě dnes je tak veliký, že mnohdy rozpoutá davovou hysterii s tragickým koncem. Stalo se dokonce, že vystrašení vesničané povraždili rodinu, o jejíchž členech si mysleli, že jsou upíři. Nešlo vlastně o vraždu v pravém slova smyslu, ale o "likvidaci upírů" - dotyčným osobám prokláli srdce dřevěnými kůly, jak radí postup zahubení upíra.

Jak tedy dnešní povídání zakončit? Vysvětlujících hypotéz není mnoho, de fakto jen dvě, ale obě jsou celkem pravděpodobné a z většiny fenomén upírství vysvětlují, obzvláště hypotéza č.1. Teorie druhá by se dala určitě na některé případy aplikovat, ale přece jen má značné trhliny, takže já osobně ji beru jen jako teorii doplňující. Vy si svůj názor však musíte utvořit sami.

 

PSYCHIČTÍ UPÍŘI

Já osobně na psychické upíry věřím 100%, mám s nimi zkušenost a dokonce je už i potvrdila věda.